Permons

Klan Kočkových je v myslích většiny občanů zapsán jako synonymum pro Matějskou pouť.
Hlava rodiny, Václav Kočka st. (*1941), pochází z Plzně. Jeho otec byl loutkohercem a i samotný Václav měl komediantství od malička v krvi. Po absolvování střední dřevařské školy pracoval šest let jako bagrista u jáchymovských dolů. Následně se seznámil s dcerou provozovatele Matějské pouti Olgou, která se stala jeho manželkou. 
Právě na Matějské pouti pak Kočka zužitkoval své zkušenosti s těžkou technikou při stavění nových atrakcí a stal se technickým vedoucím. V druhé polovině šedesátých let 20. století začal pouť sám organizovat. S manželkou Olgou přivedl na svět kromě jedné dcery i syny Jana a Václava.
Jan se léčil ze závislosti na alkoholu a vždy s ním byly velké potíže. Možná i proto byl Václavu Kočkovi st. vždycky bližší mladší syn Václav, který měl pokračovat v rodinné tradici a převzít po svém otci většinu aktivit. Prince klanu Kočků však čekal zcela jiný osud.












Zleva M. Šlouf, Václav Kočka st, Václav Kočka ml.

Ruku v ruce s ruskou mafií

Krátce po revoluci se v České republice začaly rozmáhat cizojazyčné skupiny osob páchajících trestnou činnost. Kromě násilných trestných činů se mnohým dařilo i v podnikatelské sféře. Není žádnou náhodou, že jeden z nejobávanějších a nejvlivnějších členů ruské mafie, známé pod názvem Asociace pro 21. století, který se už řadu let schovává před zákonem, byl společníkem Kočkových např. ve firmě MIRAGE, s.r.o. a zároveň jejich blízkým přítelem. Řeč je o Andreji Korpliakovi (syn vysoce postaveného člena KGB), pro kterého se díky tomu, že má pouze jedno oko, rychle ujala přezdívka Kyklop. Možná se nikdy nedozvíme, kolik má na svém kontě vydírání, násilí a třeba i zmařených životů.
Před útěkem byl Korpljankov na našem území podezřelý z organizace vraždy dvou mužů z konkurenční zločinecké organizace.
Jeho spojenec Vladimír Najko byl spolu se svým bratrem Sergejem zatčen kvůli pokusu o vraždu a nedovolenému ozbrojování (později odsouzeni), ale v cele předběžného zadržení se Vladimír dlouho neohřál. Neváhal si zajistit střelnou zbraň a pod výhružkami fyzickou likvidací policisty donutit k tomu, aby ho pustili na svobodu. U soudu se jeho obhajoby ochotně ujal bývalý elitní vyšetřovatel JUDr. Josef Doucha.

Kdo je Josef Doucha

Jeho jméno se asi každému vybaví především v souvislosti s kauzou Orlík. Josef Doucha byl hlavním vyšetřovatelem případu, který vyrážel dech snad každému normálnímu člověku. Těla obětí v sudech s kyselinou na dně Orlické přehrady. Díky tomuto případu si Doucha vytvořil pověst schopného policisty a s touto pověstí vystačil poměrně dlouho. Možná až dodnes. Nutno ale připomenout několik faktů svědčících o tom, že ne vše je tak, jak se může na první pohled zdát.
Psal se rok 1995, policie už několik měsíců sledovala dění v pražské restauraci U Holubů, patřící mafiánskému bossovi S. Mogilevičovi, kde se mimo jiné elity scházely i desítky zástupců ruské mafie. Byla to taková centrála organizovaného zločinu (veškeré právní služby pro firmy S. Mogileviče zajišťovala advokátní kancelář J. Teryngela). Nastal den velké razie, o kterém špičky mafie dopředu věděly a začalo se zatýkat. Ze dvou stovek zatčených bylo 30 lidí vyhoštěno z ČR, ale nikdo nebyl z žádného trestného činu obviněn, protože policie údajně neměla dostatek důkazů. Celé razii velel jistý kapitán Zdeněk Macháček, který byl se dvěma svými kolegy o čtyři roky později zatčen kvůli únosu a vydírání celníka, po němž požadovali za krytí jeho trestné činnosti třímilionový úplatek. 
Josef Doucha musel od policie odejít pro podezření na propojení s organizovaným zločinem.
Sice rezolutně popíral své vazby na ruské mafiánské bosse a jiné zločinecké struktury, ale po odchodu od policie začal pracovat jako advokát v kanceláři J. Teryngela a u soudu zastupoval mnoho vyhlášených lumpů, na jejichž případech krátce před tím pracoval v pozici vyšetřovatele. Jen těžko lze uvěřit tomu, že pro ruskou mafii nepracoval už tehdy.
Dnes už není žádným velkým tajemstvím, že má Doucha velmi dobré vztahy např. s rodinou Kočkových (mezi jejich společné přátele patřil i zpěvák Petr Muk), Jaroslavem Starkou nebo Vlastimilem Spěvákem. V roce 2002 byl Doucha dokonce navrhován Milošem Zemanem na post policejního prezidenta. V ČSSD se Doucha těšil velké oblibě. Vždycky na něj byl spoleh. Jako vyšetřovatel dokázal pokaždé včas varovat před hrozícím nebezpečím, v případě nutnosti zahrát vše potřebné do autu a z pozice advokáta stále ještě ledasco zmůže, protože mu zůstalo mnoho dobrých přátel např. v řadách policistů a soudců. Není divu, že si Josefa Douchu mnoho politiků a vlivných podnikatelů tolik předchází. Za připomenutí stojí třeba Douchův výlet do USA, který mu kompletně „jen tak “zasponzoroval Antonín Charouz, který má na svém kontě mimo jiného i sedmimiliardový tunel v IPB.
Člověk Douchova formátu je k nezaplacení. Jeho moc se navíc násobí tím, že má díky případu Orlík dobré jméno u veřejnosti. Tomu se říká značka IDEÁL. 











Fotografie z pohřbu Petra Muka
(Josef Doucha v první řadě čtvrtý zleva, ve druhé řadě rodina Kočkových) 

Berdychův gang

Případ obrovských rozměrů, několik odsouzených vysoce postavených policejních důstojníků. Vydírání, únosy, krádeže a vraždy za účasti policie. 
Mezi nejhlavnější postavy celého gangu patřil bezesporu detektiv OBOZ mjr. Josef Opava, jehož advokátem se překvapivě stal JUDr. Josef Doucha. Další výraznou postavou z Berdychova gangu je Luděk Žalud st., který fungoval jako hlavní spojovací článek mezi policisty a ostatními členy gangu. 
I Žalud patří mezi věrné přátele klanu Kočků, který se mezi spoluvězni dokonce často a rád chlubil svou „loajalitou“, když nikdy u žádného výslechu v kauze Berdych neřekl nahlas, že je do této kauzy zapleten i klan Kočků. Jakkoliv můžeme o informacích od vězňů pochybovat, faktem je, že ani David Berdych se nijak netají tím, že se s Václavem Kočkou ml. znal a scházel.
Díky dezinformacím investigativního novináře Janka Kroupy si veřejnost dodnes myslí, jak byl Berdychůg gang rozprášen a všichni hlavní představitelé odsouzeni. Opravdu byli hlavními organizátory gangu policejní důstojníci? Nebylo to spíše tak, že i tito důstojníci pro někoho pracovali?











Luděk Žalud st. (vlevo) a Josef Opava

Vražda Františka Mrázka

V lednu roku 2006 otřásla politickou scénou informace o smrti podnikatele Františka Mrázka. Okamžitě se začalo spekulovat o možném motivu. Mrázek byl vylíčen veřejnosti jako mafiánský boss s nejrůznějšími konexemi, který se neštítil vůbec ničeho. Údajně měl vydírat politiky získanými kompromitujícími materiály, díky kterým si nasbíral slušný zástup nepřátel. Přestože můžeme mít o těchto tvrzeních jisté pochybnosti a domnívat se, že to s ním bylo všechno trochu jinak, není pochyb o tom, že na získávání informací byl Mrázek skutečným expertem. Je nutné se však zamyslet nad tím, jestli získané informace náhodou místo jejich archivace neodevzdával některé ze státních složek. Například BIS.
Teorií o motivu a objednavateli jeho vraždy se objevilo hned několik. Jedna z nich se však pro policii stala teorií hlavní. I v Kubiceho zprávě se objevilo několik vět o tom, že za smrtí Mrázka stál Václav Kočka. Jak všichni víme, Václav Kočka byl dobrým přítelem Jiřího Paroubka, Zdeňka Škromacha a dalších představitelů ČSSD, o kterých Mrázek získal mnoho třeskavých informací a zařadil se tak na seznam nepohodlných osob. Riziko, že Mrázkovo "kompro" spatří světlo světa, bylo příliš velké na to, aby bylo ignorováno. Tato vyšetřovací verze však dodnes postrádá dostatek důkazů – jako všechna podezření směřující ke klanu Kočků.











František Mrázek





Výňatek z Kubiceho zprávy

(sebe)Vražda Jaroslava Pospíšila

Dva dny po smrti Františka Mrázka byl na benzínové pumpě na Liberecku nalezen mrtvý jeden z jeho známých - bývalý člen protidrogové jednotky a bývalý důstojník BIS z oddělení, které mělo na starosti Františka Mrázka, Jaroslav Pospíšil. Policie jeho smrt od samého začátku vyšetřovala jako sebevraždu. I přes veškeré trhliny ve vyšetřování byl případ jako sebevražda o půl roku později také uzavřen. Není ale nelogické, že si Pospíšil na benzínové pumpě natankoval plnou nádrž, popojel o kus dál na parkoviště, nechal běžet motor, přikryl se dekou a střelil se do hlavy? Sice to není až tolik do očí bijící, jako byla smrt zástupce ředitele pražské policie Zdeňka Janíčka, kterého našli oběšeného, s devětadvaceti bodnými a řeznými ranami a také to uzavřeli jako sebevraždu, ale přeci jen těchg pochybností bylo přespříliš.
Pospíšil byl jedním z nejlepších střelců v naší zemi a byl to právě on, kdo mohl s naprostou přesností zasáhnout smrtící střelou Františka Mrázka. U Pospíšila se po vraždě Mrázka i přes nedávnou finanční tíseň objevilo osm milionů korun, jejichž původ nebyl schopen nikdo objasnit.
Chtěl se snad objednavatel Mrázkovy vraždy pojistit, aby Pospíšil neprozradil jeho identitu? Osm milionů po Pospíšilově smrti zmizelo a ani jeho notebook s mnoha důležitými daty nebyl nikdy nalezen. Na čí zakázku policie případ zametla pod koberec? I v případě smrti Jaroslava Pospíšila se nejen v policejních kruzích velmi hlasitě hovoří o klanu Kočků. Další náhoda?

Vražda Jiřího Kubína

Rok 2006 byl snad prokletý. Jen několik týdnů po smrti Mrázka a Pospíšila došlo k další brutální vraždě, tentokráte v Kunratickém lese, kde byl ve svém automobilu nalezen rozstřílený podnikatel a majitel bezpečnostní agentury Lenia Jiří Kubín. Je shodou okolností, že právě Kubín instaloval zabezpečovací systémy např. k politikům ČSSD? Kubín s Františkem Mrázkem dlouhodobě spolupracoval. Bezpečnostní systémy hodně vidí a slyší. Kubín byl tak pro Mrázka perfektním zdrojem kompromitujících materiálů.
Kubínovi se stalo osudným, když pro Mrázka získal mimo jiných materiálů i materiál prokazující páchanou trestnou činnost vysoce postavených politiků – shodou okolností i chráněnců klanu Kočkových.
I policie v průběhu vyšetřování obou vražd usoudila, že obě vraždy budou mít shodného zadavatele. Vražda Jiřího Kubína však byla vyšetřena a padlo za ni hned několik trestů. To bychom ale snad ani nebyli v Čechách, kdyby se v soudním procesu neobjevila řada do očí bijících pochybností.
Za zorganizování vraždy byl odsouzen Milan Adamec, věrný přítel Václava Kočky ml. U soudu Adamce zastupoval JUDr. Josef Doucha. Právě Adamec dal dohromady skupinku osob, která se postarala o Kubínovu likvidaci (R. Sagalinec, M. Rosenbaum, M. Včelařík). Všichni čtyři vypovídali, všichni se ke skutku doznali, jen s tím rozdílem, že Adamcova výpověď byla téměř ve všech bodech vyvrácena. Všichni se shodovali na věcech, které Adamec účelově popisoval jinak a nebyl si schopný svá vlastní tvrzení ani zapamatovat. Všechno se zdá být v pořádku až do chvíle, kdy je zatčen, obviněn a následně odsouzen za objednání Kubínovy vraždy jeho nejlepší kamarád a společník Vladimír Petrus.
Přestože byla Adamcova výpověď téměř kompletně nevěrohodná, soud jeho tvrzení, že ho Petrus kontaktoval s tím, že potřebuje Kubína zlikvidovat a požádal ho o realizaci vraždy, uvěřil. Každý si jistě řekne, že není možné někoho odsoudit na základě ničeho a že soud musel mít k dispozici nezvratné důkazy. V tomto případě tomu tak nebylo. Petrus s Adamcem se znali, ale rozhodně ne tak dobře, aby mohl Petrus Adamce požádat o něčí likvidaci. Musel totiž velmi dobře vědět, že se Adamec stýká s mnoha policisty a v případě, že by se mu do vraždění nechtělo, by ho mohl okamžitě udat. Petrus pracoval na jednom zahraničním projektu, kvůli kterému ho Adamec seznámil s člověkem, kterého daný projekt velmi zaujal – s Václavem Kočkou ml. A byl to právě Kočka, kdo Petruse po smrti Kubína kontaktoval, aby mu sdělil, že má něco, co mu nepatří a že by to měl odevzdat.
Kubín a Petrus si naprosto důvěřovali. Měli navzájem i přístup ke svým bezpečnostním schránkám. Kdyby se jednomu z nich něco zlého přihodilo, ten druhý měl za úkol se postarat o jeho rodinu. Každý, kdo o jejich přátelství věděl, si zákonitě musel myslet, že CD s kompromitujícími materiály, může mít Petrus k dispozici, nebo může minimálně znát jeho (jejich) obsah. Bylo třeba jej umlčet.
Jen Adamec věděl, kdo si Kubínovu vraždu skutečně objednal a kdo za ni zaplatil. Výpis z telekomunikačního provozu dokonce prokázal, že k předání peněz od Petruse Adamcovi nemohlo dojít v dobu, kterou Adamec uvedl a soud celou věc nepochopitelně uzavřel s tím, že k předání peněz tedy došlo blíže nezjištěného dne v blíže nezjištěnou hodinu a předána měla být přesně nezjištěná částka. K vraždě došlo z přesně nezjištěného motivu – ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Že to nedává smysl? Přesto si však Petrus odpykává patnáctiletý trest odnětí svobody a to, že se nejedná o zcela obyčejnou kauzu, dokazuje také fakt, že Petrus už od února 2010 čeká na vyřízení ústavní stížnosti. Věří, že jeho trest nemůže být Ústavním soudem potvrzen, protože proti němu nebyl předložen ani jeden důkaz, který by prokázal jeho vinu. Adamec vypovídal pouze v přípravném řízení a následně již vypovídat odmítal. Čeho se Adamec bál? Toho, že by nedokázal zopakovat své lži? Toho, že by mohl nechtěně říct něco, co by vedlo ke skutečnému zadavateli? Ještě že svého drogově závislého klienta Adamce dobře pohlídal advokát Doucha.














Na fotografii zleva R. Sagalinec, M. Adamec a V. Petrus 
 
          


















Jiří Kubín

Smrt Václava Kočky ml.

Rok 2008 se zapsal do kroniky klanu Kočkových tím nejčernějším možným písmem. Po křtu knihy Jiřího Paroubka probíhala v restauranci Monarch v Praze volná zábava. U jednoho stolu se začal Václav Kočka st. dohadovat s podnikatelem a Paroubkovým kamarádem Ing. Bohumírem Ďuričkem, kdo je větším přínosem pro ČSSD. Ďuričko argumentoval tím, že kdyby točil kolotoče, kde se točí neuvěřitelné množství nezdaněných peněz, také by přispíval víc. Kočka nemohl Ďuričkův výrok přenést přes srdce a šel si k baru postěžovat svému synovi Václavovi ml., čehož bude určitě do konce svého života litovat. Nemohl však tušit, co se v následujících minutách odehraje. Václav Kočka ml. po chvíli přišel ke stolu a se slovy: „ Ty nebudeš urážet mého tátu “, dal Ďuričkovi ránu pěstí do obličeje. Otřesený Ďuričko spadl na břicho své těhotné přítelkyně, a když se pokoušel zvednout, dostal od Kočky ml. další ránu. Ze strachu o svůj život, o život své přítelkyně Lucie a nenarozené dcery, zafungoval pud sebezáchovy a Ďuričko vytáhl od pasu svou legálně drženou pistoli a pokusil se útok přerušit výstřely směrem ke stropu. Bohužel tak učinil právě ve chvíli, kdy nad ním byl Kočka nahnutý. Třemi výstřely jej zasáhl a dle výsledků pitvy byla každá rána sama o sobě smrtelná.
Princ klanu Kočků byl na místě mrtev. To, že Ďurička Kočka ml. napadl, samozřejmě nikdo neviděl – v Monarchu se totiž nacházeli už pouze přátelé rodiny Kočků a nikdo z nich by si nedovolil říct cokoliv, co by je mohlo poškodit.
Ing. Ďuričko byl odsouzen na 12,5 roků odnětí svobody za spáchání trestného činu vraždy. Přestože advokát Kočkových JUDr. Josef Lžičař by nejraději viděl od soudu Ďurička odcházet s ještě větším trestem, podle odborníků nebyla skutková podstata trestného činu vraždy naplněna. Žádná příprava, žádný motiv, žádná vražda. Ďuričko střílel v sebeobraně (nepřiměřené) a jednalo se o pudové jednání. 
Odsouzením a uvězněním ale příběh zdaleka neskončil. Ďuričkova rodina a nejbližší si museli mnoho vytrpět. Výhružné SMS, telefonáty, poškozování majetku a život ve strachu. Kočkovým nebylo nikdy nic prokázáno. Asi jen blázen by věřil tomu, že jsme si u soudu všichni rovni a že policie řeší veškeré případy dle stejných postupů.

Ing. Bohumír Ďuričko                    Václav Kočka ml.